Classic Motor Show 2013 v Birminghamu - 2. část

Neslíbil jsem, ale prozradím vám i další udělené ceny – překvapivě jsem jednu z nich intuitivně tipoval, rozhodně jsem však netušil, že v konečném výběru soutěže „Classic Car of the Year“ zvítězí nenápadný Mk1 Mini (ročník 1960, vlastník pan J. Field). Vyhlášeným vozem výstavy s soutěži klubů se stal naopak nápadný Rolls Royce (ročník 1931, vlastník pan J.Bowen). Jako vždy, šlo i o volbu soutěžních kritérií, názory diváckých anket v časopisech i poroty na výstavě. 

Jinak se mezi kluby soutěžilo o všechno možné. Například soutěž o tématicky nejlepší klubový stánek vyhrál Triumph, což jsem jim sice přál, ale myslím si, že byl téměř vyrovnaný s MG. Triumph prý byl tématicky lepší (Best Themed Club Stand). Ale jaká témata byla klíčová jsem se nedozvěděl… Klubem roku se stal Jowett Car Club, kritériem asi tady byla rarita. Vítězem v kategorii rozsahu expozice (Best Large Display) se stal Morris Centenary Display, nejlepším malým klubovým stánkem se stal Police Vehicle Enthusiasts Club, což jsme téměř tušil, když jsem tam nadšeně  fotil policejní „kočky“, tedy Jaguary z konce 60.let, plné tehdejší techniky, které jsem vídával číhat na silnicích na nebohé provinilce pomalu se vracející z parkovišť zájezdních hospod (Inns).

Nebo také na tzv. „závodníky“, kteří si to pak s policejními Jaguary v rychlosti s chutí rozdávali. Policisté je však měli raději než ty skutečné zločince, kteří měli na ještě výkonnější vozy. Na stánku byly k vidění nejen obvyklé bílé policejní vozy, ale i ty v černé barvě pro slavnostní příležitosti, jako je doprovod královské rodiny apod.  S modrým majákem tam bylo k vidění i bíle osmiválcové MG B GT V8, ale to prý prostorově neuspělo. Je zajímavé, že firma Jaguar bezplatně poskytla policii k vyzkoušení desítky speciálně upravených vozů, ale v soutěži stejně neobstála - že by v té soutěži už tehdy hrála svou roli nejen poslední cena, ale i výše „všimného“? To už se nikdo nedozví.

Lhal bych, kdybych se nepřiznal, že na mne udělaly patřičný dojem všechny různé modely historických i moderních koček ze sbírky Jaguar Heritage, byla to skutečně rozsáhlá expozice. Docela bych očekával, že tato expozice zvítězí ve své kategorii, vyhrál však Morris. Kočky tam byly všechny, od XK120 přes D type Jimmyho Clarka, sběratelsky populární elegantní E type (různé verze samozřejmě), XJ40, XJS, X300, XKR, XFR Rocketsports až po poslední prototyp hybridního Jaguara, který akceleruje na 100 mil/hod za 6 sekund a dosahuje maximální rychlosti 220 mil/hod. Když se to přepočítá na kilometry, tak to na hybrid není špatné. Nejvíce populární mezi Jaguary se nyní stává moderní F type, údajně nový nástupce populárního E typu. V důsledku toho se od něj očekává, že bude mít jako historický E type stále rostoucí investiční hodnotu. Nu, počkáme si a uvidíme…

Neodolám, abych v této souvislosti neuvedl ještě pár slov k investicím do klasických sportovních vozů, jak se o nich na výstavě mluvilo. V Británii se počítá za relativně velkou výhodu těchto investic skutečnost, že se z nich při prodeji nemusí platit tzv. daň z kapitálových výnosů, finanční úřady však prý pečlivě sledují obchodování s těmito vozy, takže kdo je často individuálně nakupuje a se ziskem prodává, stává se podezřelým a prý téměř zralým na pokutu. Zdá se mi, že i ta tradiční britská svoboda postupně dostává nová daňová úskalí a omezení. Od počátku tohoto roku je zde dokonce posunuta veteránská hranice, mj. spojená s neplacením jinak povinné silniční daně, na 40 let stáří vozidla. V tomto směru jsme na tom přece jen o 10 let lépe. Pro útěchu britského investora do klasických vozů se žertovně uvádí další výhoda - když dojde ke znehodnocení akcií nebo jiných cenných papírů na trhu, nemá prý cenu s nimi chodit do sběru, zatímco veteráni mají slušnou váhu a cena kovového šrotu stále roste. Britský suchý humor se zde projevuje všude. Samozřejmě je třeba vůz vhodně garážovat a před zloději zabezpečit – nejlépe v dobře větraných bývalých  konírnách vašeho venkovského sídla, zámku nebo alespoň zámečku. Tak si říkám, že jsem udělal dobře, když jsem dal minulé léto do pořádku naší dobře větranou starou stodolu na chalupě – tedy našem venkovském sídle. Mohl bych jí třeba zhodnotit tím, že jí pronajmu nějakým veteránským investorům bez vlastních stájí! I když má to svůj háček, kterým je výskyt vlezlých myší, které dokážou znehodnotit investici z takřka jakéhokoliv materiálu… Na mou přímou otázku, jak takový objekt a cennou veteránskou investici zabezpečit proti podzimnímu útoku myší jsem se však v Birminghamu bohužel nedozvěděl žádnou převratnou novinku.

Vzhledem k tomu, že britská klasická, elegantní a luxusní značka Aston Martin slavila v době výstavy své 100. výročí, nešlo se u ní na výstavě nezastavit. Poučil jsem se při tom z historie na klubovém stánku  – firma začala svou existenci v nyní módní londýnské čtvrti Chelsea, jako obvykle pod jmény svých zakladatelů pana Banforda a Martina, tedy „Banford  & Martin“. Brzy se však přejmenovala na Aston & Martin, když se pan Banford úspěšně proslavil na závodech do vrchu s názvem Aston (hrabství Buckinghamshire).  A to na jeho přání ! Značení jednotlivých modelů zkratkou DB vychází až od 50-tých let z iniciál výrobce traktorů Davida Browna (DB), který tehdy značku koupil.

V Birminghamu se vystavovaly všechny možné elegantní modely DB, od legendárního DB2/4, DB 4, DB5, DB6, šestiválce DB7, roadstery DB7 Volante, osmiválce Virage  a Vantage, dokonce neobvyklý kombík Lagonda (samozřejmě na výstavě byly i klasické Lagondy), DB9 až po poslední  výkřik této třídy model Vanquish. Pořídit si Aston Martin patřilo a do jisté míry patří i dnes k bontonu britské „high-society“. Svou krásnou mladou snoubenku Dianu v něm vozil i princ  Charles. V době birminghamské výstavy princ z Walesu slavil 65. narozeniny na výročním setkání britského společenství národů na Cejlonu – tisk sice rozebíral tamější lidská práva, jakož i jeho několikapatrový dort, ale v čem nechává vozit svou druhou manželku Camillu jsem se nedozvěděl.

Dle odborného tisku je i dnes nákup nového vozu Aston Martin dobrou investicí, což zdaleka neplatí pro všechny moderní silné sportovní vozy, tak pozor při našich investičních nákupech! Pořízení moderního Aston Martin už ale není tak unikátní záležitostí jako kdysi – firma totiž stále zvyšuje počet ročně vyrobených vozů. Za posledních 10 let jich vyrobila celkově 45 tisíc, zatímco za předchozích 90 let pouze 15 tisíc! Na rozdíl od řady konkurenčních značek, které zavřely dveře svých výrobních závodů, Aston Martin si postavil před 10 lety v Gaydonu jak nový výrobní závod, tak nové supermoderní  a vzorové vývojové pracoviště. Některé zdroje tvrdí, že za tím vším mohl investičně stát Ford. Pro novináře je možné toto pracoviště navštívit, pro našince je zase možné navštívit v Gaydonu muzeum British Motor Heritage, největší muzeum klasických vozů ve Velké Británii (kam se stále vypravuji se podívat). Při loňských oslavách svého 100. výročí se do londýnských Kensington Gardens prý dostavilo 550 vozů Aston Martin v ceně stovek milionů liber, na Silverstone jich přijelo „pouze“ 260. Takže je jich pořád dost a můžeme si je klidně kupovat dál, tedy kdo na těch pár desítek milionů korun za lepší kus má. A to ani raději nemluvím o ceníku dílů a prací.

Pro české vlastníky roadsterů MG B  je na tomto místě třeba upozornit na skutečnost, že koncem 70 tých let projevila firma Aston Martin Lagonda eminentní zájem o pokračování jejich výroby v závodě MG v Abingdonu. Samozřejmě, v upravené formě. Od února do června 1980 tak pod vedením návrháře Aston Martin DBS V8 a AMV8 Williama Townse vznikl Aston-Martin MGB, který chtěla firma Aston Martin Lagonda v rámci širšího konsorcia s BLC vyrábět v Abingdonu. Bohužel BLC návrh nepřijala, ukončila výrobu MG B a výrobní závod v Abingdonu uzavřela. Tímto černým dnem tak skončila historie značky MG v Abingdonu, na kterou dnes navazuje pouze sídlo MGCC. Toto neblahé rozhodnutí přispělo k dalšímu poklesu významu BLC, později již jen Rovera, který byl nakonec před pár lety vytunelován a prodán do Číny, kde se nyní vyrábí tuctové nové modely MG 6 a MG 3, které jsou nyní na trhu i v Británii a nemají se sportovními vozy nic společného. Když už jsem se ve spojitosti s Aston Martin zmiňoval o princi Charlesovi a královské rodině, je třeba uvést, že v jedné skotské královské konírně našli šestiválec MGC, s kterým prý Charles začínal. Synovec princezny Margarety pak vozil téměř stoletou královnu matku v MG B. 

Různých soutěží a cen, jak jsem říkal, byla v Birminghamu spousta, dokonce třeba i cena o nejlepší webovou stránku nebo zvláštní cena klubu klasických sportovních vozů (C&SC) za nejlepší renovaci, kterou získal za svou práci na Škodě Tudor (ročník 1961) šikovný soukromník pan S. Horton. Bylo to stěží uvěřitelné, že v tak významné soutěži Britové vyhodnotili jeho práci na Škodovce. Když jsem však u něj na stánku viděl ve fotodokumentaci, z jakých vraků dokázal sestavit výstavní prodejné modely, uvěřil jsem. Několik jich dokonce prodal jako rarity na Nový Zéland, do Austrálie nebo do Jihoafrické republiky. S náhradními díly to vůbec nemá zdaleka tak lehké jako my s našimi MG. Většinu si jich vyrábí sám, takže přivítá jakoukoliv spolupráci s českými automobilisty.

V Birminghamu byla vedle u nás známých britských značek i spousta ne zcela běžných značek jako např. Allard, Alvis, Aceca (nyní AC Cobra), Bristol, Clan Crusador, Daimler, Elva, Gilbera, Gordon Keeble, Healey, HRG, Hillman,  Jensen, Jowet Javelin Jupiter, Lea Francis, Lister Bristol, Lola, Lotus, Marcos, Morgan, Sunbeam Talbot,  Singer,  Turner Sport Cars, Tornado, TVR a další.

Zastoupeny byly také známější, ale i méně známé klasické sportovní vozy belgické, francouzské, italské, německé, rakouské, švýcarské a další evropské i americké značky. Byla jich tam skutečně spousta, bohužel je nelze na tomto místě všechny zmiňovat a popisovat, i když by to bylo určitě zajímavé. Některé z nich, které jsem stačil vyfotit, uvádím na závěr v „malé“ fotogalerii.