Vítejte na stránkách MG Car Clubu Česká republika!
Tyto stránky jsou určeny všem majitelům a fanouškům automobilů značky MG.
MG Car Club Česká republika je oficiálním národním centrem slavného MG CAR CLUBu založeného již v roce 1930.
Věříme, že Vám tyto stránky pomohou rozšířit si obzory o významné části automobilové historie zvané MG, najít nové informace a třeba i nové přátele.
Budeme Vám vděčni za jakékoliv podněty.

Kalendář

prosinec 2017
PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Kategorie: Novinky, Články

O jednom pěkně vykutáleném MBG (vyslov EM GÉ BÉ) jménem ROLAND

O jednom pěkně vykutáleném MBG (vyslov EM GÉ BÉ) jménem ROLANDJe tomu něco přes rok, kdy jsem se stala šťastnou majitelkou jednoho z nejkrásnějších MB v Česku (možná i v Moravsku) jménem Roland, údajně z roku 1976. Jak se později ukázalo, bude minimálně o rok starší, což je typické, pro hvězdy tohoto typu (např. Inka Zemánková, slavná česká džezová zpěvačka, která si ubrala celých 10 let a skutečný rok narození 1915 přiznala až při žádosti o důchod). Naše „sbírka“ automobilových veteránů, sestávající již přes 40 let z jedné Tatry Josefiny, ročník 1934, se tak rozrostla o druhý přírůstek.

Po dramatickém, leč bleskovém získání potřebných papírů, jsme vyjeli na první jízdu do Třebíče, a sice na první Sraz českých MG v r. 2014. (Jako kdyby čekali na nás). Tomu předcházelo krátké cvičení v řazení rychlostí, couvání a podobné nezbytnosti na jednom modřanském parkovišti, kde jsem obdržela první pokutu od místních příslušníků zn. POMÁHAT A CHRÁNIT v hodnotě 100,- Kč, že tam nemáme co pohledávat. 

A tak jsme se brzy poté, s dálniční známkou, řítili po proslulé D1 (přezdívané Death 1),  já za volantem s  Pavlem, řečeným Pitulníkem, pečovatelem o nás oba a mechanikem v jedné osobě, (průměrný věk posádky 74), rychlostí místy i 160 km/miles (nebo bůh ví, co ten tachometr vlastně ukazuje), podél řady kamionů v pravém pruhu, pokud zrovna nejeli současně v pruzích obou. Díky tomu jsme do Třebíče na Bažantnici dorazili jako první a přes „nejmladší“ zelenáče v nově zakládaném MG CC Czech Republic jsme se těšili značné,  pozornosti většiny ostřílených MG, i jejich majitelů, (obr. 1 z Bažantnice).

Roland, o jehož skutečné povaze jsme ještě neměli potuchy, se nenápadně naparoval na rozlehlém parkovišti, které se postupně plnilo českými i moravskými „leštěnkami“ značky MG všech typů (Midget, MGA, MGB, V8 atd.) i barev, v převládající anglické temné zeleni, jásavé žluti, téměř svatební běli či slonové kosti, veselé rumělce nebo prudce elegantní černi, o dalších nádherných barvách nemluvě a těšil se, díky dokonalému vzhledu vně i uvnitř (dědictví z kompletní rekonstrukce jeho předcházejícím majitelem) všeobecné přízni. Rolandova lehce záhadná, temně kobaltová vyvolávala dohady od poměnkové až po Tahity Blue, kterou blahosklonně přijal. Akce byla po všech stránkách skvělá a z lehce vyděšených nováčků/seniorů se díky přátelskému přijetí ze strany Moravy, Slezska i Čech stali „nejmladší“ členové klubu, kteří si odvezli první trofeje (obr.2.).

Další klubovou akcí mělo být zimní rožnění na Šumavě nedaleko rodinné chalupy na Zadově, v polovině prosince, kam jsme naší leštěnku odmítli přivézt vzhledem k náhle přikvačivší zimě.

Nutno předeslat, že vzhledem k Rolandově velmi nízkému podvozku (prý charakteristický znak všech britských sportovních i nesportovních vozů) jsme museli postupně předělat vjezdy do obou garáží, abychom odbourali potupné vjíždění po složité sestavě prken a fošen. Původní majitel Honza s Pavlem posléze zvýšili Rolandův výfuk, abychom nemuseli zastavovat před každou silniční nerovností včetně zpomalovacích pruhů a sunout se přes ně rychlostí šneka (což děláme pro jistotu dosud).

Další veleúspěšnou akcí Rolanda byla účast na XIV. Veteránském rojení britských vozů na Lobči 2015, proslulém to srazišti majitelů nejrůznějších Angličáků všech ročníků, barev typů a věku vozů i majitelů. Abych se Rolandovi a značce MG zavděčila, naučila jsem se obstojně hrát na české dudy, pořídila si několik skotských převleků a Pavel mě s výjimkou hraní na dudy (doprovází mne na foukací harmoniku a kamufluje momenty, kdy dudy přestanou hrát a vydávají prapodivné zvuky díky tzv. přefouknutí, resp. přilepení plátku) následoval s tím rozdílem, že si nemusel nic pořizovat, protože v jeho šatníku převládají dobové kostýmy po různých strýcích a prastrýcích). Během rallye v okolí Lobče, Kokořína a dalších pamětihodností jsme namísto předpokládaných 80 mil najeli 140 čehosi (dle našeho tachometru) a já se opět zdokonalila v couvání a obracení na úzkých silnicích. Orientace pomocí ostatních závodníků byla ztížena různými itineráři. Přesto jsme s více než hodinovým zpožděním dorazili do cíle, abychom taktak stihli závěrečný ceremoniál. Rally byla obohacena o slavnostní odhalení busty pradědečka dnešních majitelů zámku Lobeč, pana Ing. Šimonka, ředitele Škodovky a iniciátora fúze s podnikem Laurin & Klement v r. 1925, u příležitosti jejího 90. výročí v rodinou restituovaném a náležitě zvelebeném zámku (za bolševika blázinec) s nedalekým pivovarem. Jaký podíl měla Rolandova elegance nebo naše kostýmy s funkčními i když občas vrtošivými dudami na získání ceny diváků je těžké říct… Do té doby Roland fungoval jako švýcarské hodinky, ale je možné, že tam uzrálo jeho rozhodnutí najít jiný způsob, jak na sebe opět patřičně poutat pozornost.

Během mého pobytu ve Františkových lázních mě Pavel přijel navštívit s Rolandem a překvapením – proutěný piknikový kufr po předcích nalezený na půdě zrestauroval a připevnil na konstrukci z chromovaných trubek na zadní části vozu. Vyjímal se tam ohromně, překvapení nemělo chybu, ale Roland najednou přestal svítit. Pavlova precíznost až puntíčkářství dostaly notně zabrat. Místo víkendového relaxování se začal v autě šťourat a hledat příčinu poruchy, která zatím nebyla fatální. Tak jsme druhý den vyjeli k Motýlímu domu kousek od Frantovek, kde jsem předtím byla na kole byla již několikrát. Na předposlední křižovatce při odbočování vlevo se v Rolandových útrobách ozvalo děsné rumplování, motor zhasl, ale pak naskočil, aby u motýlů zdechl nadobro. Zatlačili jsme ho na polní cestu a dumali co počít. Naše počínání sledoval jeden dobrý muž z nedaleko zaparkovaného auta a zeptal se, kam potřebujeme odtáhnout. Byli jsme zcela zaskočeni a nepřipraveni, neměli lano a nevěděli kde je připojit. Naše Tatra T 57 Josefína, ročník 1934, (mohla by být Rolandovi babičkou) nám něco takového neprovedla nikdy. Pan Karel z Děčína měl lano, Rolanda přivázal a takto potupně jsme se vrátili do Frantovek (později prohlásil, že táhnout tak krásné auto bylo pro něho ctí).

Nastalo martyrium s odtahovkou, později s pojišťovnou, které skončilo teprve nedávno. Roland se tak tentokrát pomocí obří odtahovky, dimenzované na převoz kamionů, ocitl v dílně u opraváře Honzy, kde pobyl delší čas. Čekalo se na součástky z GB, které se zdržely vlivem stávky německých pošťáků. Posléze vše došlo a Honza s Pavlem uvedli Rolanda opět do pojízdného stavu ještě s řadou zlepšení.

V domnění, že teď už bude vše OK,  jsme se velice těšili na 2. Sraz vozů MG, Lipno Olšina

4-6/9/2015, organizovaný tentokrát českou odnoží klubu. Abychom se nenudili, jsem den předtím, ve čtvrtek odpoledne zahajovala výstavu kamaráda, designéra nábytku Vlastíka Tesky v Písku, do pozdního večera. Jako správní penzisti jsme už měli částečně předbaleno, ráno čile dobalili včetně kufru s dudama, pouzdra s ukulelem, proviantem na den-dva v naší chalupě na Zadově, kam jsme plánovali dojet v neděli s kolegy z klubu. Roland uháněl jako drak nejen po dálnici (opět jsme mu koupili dálniční známku), tak jsme se zastavili v Hostišově u Anny Herbenové v Kotěrově vile. Měla radost, po té, co zjistila, že nejsme Arabové (v bílých kuklách), ale staří kamarádi, i anglický setter Alžběta a psí host, bujarý mladík Andy, se radovali a podle svých možností skákali (kočky a koťata v hojném počtu, též obyvatelé tohoto domu, se drželi spíš stranou). Kolem poledne jsme se rozloučili a pokračovali na jih. Mezitím patřičně zhoustl páteční provoz, který kulminoval v Budějovicích a ještě zesílil kolem Krumlova. Na konci Budějovic jsme natankovali a chystali se odjet, když tu Roland, zcela nečekaně, vstoupil do stávky a odmítl nastartovat. Honza na dálku poradil tlačení, přidal se jeden mladík (řidič autobusu) a auto ještě v prostoru benzínky naskočilo. Pohodová jízda se rázem změnila v lehký horor, co bude, když nám to chcípne někde v dolíku. Naštěstí nechcíplo a posléze jsme po mírném bloudění (zajeli jsme i přímo do boletického vojenského prostoru, kde Pavel nostalgicky vzpomněl na poslední záložácké cvičení, kde si uhnal zánět ledvin) a našli hotel Olšina u stejnojmenného rybníka, uprostřed malebných šumavských kopců. Hlavas srazu Luboš byl již na místě a navedl nás na louku na mírném svahu nad rybníkem. Vyložili jsme zavazadla, ubytovali se v krásném pokoji a Pavel se opět jal rozebírat Rolanda a hledat příčinu jeho staronového startovacího vrtochu, za průběžného telemostu s Honzou, leč marně. Pak se dostavil president Tomáš a hlavní mechanik v jedné osobě, prohlédl Rolanda a konstatoval vadnou cívku startéru, kterou má doma na ponku…Pavel vrátil rozebrané součástky na své místo (pár šroubků zbylo) a nastalo slavnostní zahájení Srazu za zvuku jen částečně stávkujících dud. Já se připojila k bujarému veselí, dotovanému vánicemi rumu (evropskounijně Tuzemáku), Fernetu i vizouru do pozdních nočních hodin a pak usnula jako špalek, na rozdíl od Pavla, který věnoval část noci dumání nad příčinami a následky, resp. výsledky odpoledních příhod. Mezitím se ukázalo, že minimálně dva vozy na Šumavu vůbec nedojely (jeden holandský se vrátil pomocí odtahovky domů z Německa a majitelé přijeli moderním, druhý český se musel vrátit sám a majitel rovněž přifrčel modernou. Během večera jsme vyslechli řadu podobných, vesměs mnohem dramatičtějších příhod ostatních účastníků.

Mírně pošmourné ráno nálady nepřidalo a tak jsme za a/ skrečovali Zadov a chalupu, za b/ zvažovali návrat domů už v sobotu (ale jak, a co pak?) apod. Bohatá snídaně, info Luboše, že minimálně polovina parkovišť na trase rally je na svahu a že s námi pojede jako doprovodný vůz presidentský pár, vyřešilo dilema, zda „jet či nejet“ a my se přichystali na cestu. Poté, co Tomáš zpojízdnil několik částečně stávkujících MG, se objevil u nás. Rolanda směrem k rybníku pomocí tlačení rozjel, dříve, nežli dojel k mlýnské stoce před rybníkem. Ale pak Roland, možná z radosti,  ale spíš ze zlomyslnosti sobě vlastní, spustil svůj dvojhlasný klakson a troubil a troubil. Protože jsme byli stále ve vojenském prostoru, bylo to na pováženou. Posléze bylo nutno odpojit oba kabely houkačky, za stálého hlídání, aby motor nechcípl, což se společnými silami podařilo. Potom jsme vyjeli a jeli a jeli a jeli…Zkrácenou trasou do Vyššího Brodu (parkoviště na mírném svahu), do Horní Plané (náměstí na příkrém svahu), plnění úkolů a výborný oběd…Dokonce jsme se i kochali překrásnou okolní krajinou za stále se zlepšujícího počasí. Trasu jsme poněkud zkrátili a přes narůstající přesvědčení, že Roland startér vlastně nepotřebuje, se naše minivýprava odpoledne vrátila na Olšinu. Závěrečný večer proběhl ve slavnostní náladě. Hromadu cen roznášel malý Šíma, který se pořádně naběhal, do čehož opět zamečely nezbytné dudy. Na závěr vystoupil démon Jenda s agitací na zimní výpravu napříč Anglií a Skotskem, demonstrací kompletního lyžařského vybavení i s proviantem, které se do průměrného MG hravě vejde. Přes relativně vysoký věkový průměr účastníků tohoto setkání, byly kvitovány i mladší ročníky, v čele s jedním kojencem (!)

Přes vydatný noční déšť nastalo optimistické nedělní ráno a my se vydali na zpáteční cestu s cílem v Tomášově dílně, kam jsme dorazili bez tankování překvapivě brzo. Cívka na ponku byla, ale i celý startér, který bylo potřeba vyměnit. Druhý den  odpoledne jsme si pro Rolanda přijeli. Jako vždy nehnul brvou a čekal ovace. Když nepřišli (nebo se mu nezdály dostatečné), přestal částečně svítit. Po krátké domluvě stále pohodového Toma (já už tiše skřípala zuby) jsme dojeli domů, kde jen tak mimochodem, pro změnu, přestal troubit, Trouba jeden!! Ale s tím už si poradíme sami. Pavel ho teď troubit opět donutil, jako dárek k mému svátku, na který zapomněl. Uplynulo pár dnů a my jeli „předvést“ Rolanda známým do Koloděj. Po chvíli nezbytného bloudění jsme zastavili před domem a já motor neprozřetelně vypnula (zahřátý dosud vždy ihned naskočil). Tentokrát nikoli. Po mnoha pokusech jsme odešli na kávu a asi po půl hodině naskočil, jako by nic. Uplynul týden a Pavel opět tráví volný čas rozebíráním řízení včetně vyjmutí volantu a opravováním klaksonu. (Někteří tyto problémy vyřešil jeden z členů klubu vyvedením tlačítka klaksonu přímo na palubní desku, což Pavel rezolutně odmítl jako nepřijatelnou „bolavou nohu“). Po několikahodinové piplačce hodné hodináře klakson opravil. S čím náš Roland přijde příště nevíme. Jistě to bude překvapení. Vypadá to na začátek nekonečného seriálu…Ale tak prý to s těmihle „mladými“ anglickými veterány je pořád, tvrdí zkušení mazáci. Těšíme se na další pokračování.

PS. Už je to tady, Roland po zahřátí opět nestartuje. Prý předstih snad velký nebo malý…

Zapsala pořád šťastná majitelka Daniela

V Modřanech, L.P. 19/9/2015

Popisky obrázků:

  1. Leštěnky značek MG na Bažantnici, Třebíč, 2014
  2. Šťastná majitelka ve svém Rolandu
  3. První trofeje
  4. Taková garáž by se mi líbila
  5. Konečně pořádný závod, Lobeč 2015
  6. Bloudění na Kokořínsku
  7. Slavnost v Lobči, 2015
  8. Dudáci v Lobči
  9. Překvapení ve Frantovkách
  10. Konečně se vezu, to koukáte!
  11. Nad rybníkem Olšina

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Přidat komentář >

, - odpovědět
imgVážená paní majitelko Rolanda,
je to krásně napsané, škoda že jsem tam nebyl. Co se týče srazu, majitelé MG se dělí na 3 kategorie: 1) ti kteří vyjeli a dojeli
2) ti kteří vyjeli a nedojeli
3) ti kteří ani neměli odvahu vyjet
Já zatím patřím do té 3. kategorie.
Chtěl bych zde popsat jeden fenomen, který opravdu existuje a netýká se jen automobilů. Je to v praxi ověřeno. Nazývám to ZLOMYSLNOST VĚCÍ NEŽIVÝCH.
Moje TD z roku 51 vždy bez problému nastartuje, pokud to není nezbytně nutné a není dojednán termín příjezdu někam. Pokud se má někam dojet včas, tak si TD řekne: "jo ty tam chceš být v 10? - to se teprve uvidí.." a nenastartuje.
Přeju Vám, abyste vždy dojela a doufám, že se někdy setkáme na nějakém příštím srazu.
Petr